Otazníky vědy, záhady

Teorie permské katastrofy, největší pohromy ve vývoji života na Zemi

Aktualizováno 31. 5. 2012 17:20 Napsal Mik Inuru

Velmi zajímavě zpracovaný film se zabývá patráním po největší záhadě vyhynutí organismů na Zemi. Málo se o ní ví, protože známější je hojně zkoumaná katastrofa před 65 milióny let, po které vyhynuli dinosauři. Daleko rozsáhlejší zlom ve vývojí života ale nastal zhruba před 250 milióny let v geologickém období zvaném Perm. Tenkrát došlo k zániku skoro všech živých organismů.

Teorie masivného vyhynutí se opírají o dvě související teorie.
První je rozlomení zemské kůry (v dnešní sibiřské oblasti) na ploše cca. 200.000 km², kdy se po několik set tisíc let vylévalo na na zemský povrch obrovské množství lávy. Postupně se obloha po celé planetě zahalila prašnými mraky a nastalo ochlazení. Skleníkový efekt z postupného nárustu CO2, který následoval, měl za následek postupné oteplování až o 5 stupňů Celsia. Toto první období provázelo postupné vymíraní živočichů i rostlin. Mezitím se ohřívalo i moře, z kterého se začal uvoňovat metan. Ten spolu s již uvolněným kysličníkem uhličitým způsobil ještě silnější skleníkový efekt a ohřátí zemské atmosféry až o deset stupňů Celsia. Takový nárust by dnes znamenal přeměnu Evropy v poušť.

Úbytek kyslíku v ovzduší, nedostek světla, zvýšená teplota, uhyn rostlinstva měl za následek přerušení vývoje života na zhruba sto tisíc let. Odhadujhe se, že z povrchu zemského zmizelo přes 95% živých organismů. Po tomto období přichází doba dinosaurů, která trvala až do druhé velké katastrofy před 65 milióny lety, kterou nejspíš způsobil dopad několika kilometrového meteoritu do oblasti Karibského moře.

Jedním z mála živočichů, který katastrofické období přežil byl Lystrosaurus,
praještěr velikosti malé krávy. Tento rod se velmi rozšířil na pomezí permu a trialu pravděpodobně tím, že byl schopen dýchat s menším množstvím kyslíku a naučil se živit tím, co pro ostatní živočichy nebylo přijatelné nebo běžně dostupné.  Není ovšem přijímána teorie, jak se ve filmu na konci říká, že tvořil základ rozvoje savců. Ti se začali vyvíjet pravděpodobně před 100 miliony lety a přes tzv. placentální savce (sirény, damani, chobotnatci, Afrosoricida, bércouni, hrabáči) se o deset miliónů let později vyvinuli tzv. chudozubí a savci, kteří geneticky byli nejlíp vybaveni k přežiti po dalších 80 milónů let. Vyvinutá inteligence v podobě Homo Sapiens je jen důsledek těchto změn, stabilního, klidného klimatu na Zemi a příznivou shodou náhodných změn, kterými prostředí formovalo genetický vývoj dnešního člověka.

Britský film "Den, kdy téměř došlo k zániku Země" (The Day the Earth nearly died) je ale zajímavý i z dalšího hlediska.
Jasně říká, jak je naše lidská existence nejistá a jak málo stačí, aby došlo k jejímu rychlému zániku. Abychom přežili podobnou katastrofu musíme ovládat nejen technologie k hromadnému přežití v extrémně změněných podmínkách, ale především musíme jinak myslet, než je tomu dosud. Jedině vyspělá lidská inteligence postavená na skutečném pochopení principu života a soucitu se vším živým bude schopna nalézt i v takové situaci další cestu vývoje. Jinak jakákoliv podobná katastrofa bude startem k vlastni sebedestrukci.