Filosofie existence

Proč se většina lidí považuje za duchovní jedince a hledá sebetranscendenci

Aktualizováno 1. 5. 2012 0:38 Napsal Mik Inuru

Psycholog Jonathan Haidt pokládá prostou ale obtížnou otázku: Proč hledáme sebetranscendenci? Proč se pokoušíme pozbýt sami sebe? Na výpravě do vědy o evoluci skupinovým výběrem nabízí dráždivou odpověď.

Velkou výzvou moderního života je najít schodiště ve všem tom nepořádku a pak udělat něco dobrého a ušlechtilého, jakmile vylezete až nahoru. Tuto touhu vidím u svých studentů na Virginské univerzitě. Všichni chtějí najít dobrou věc nebo povolání, do nichž by se mohli vrhnout. Všichni hledají své schodiště. A to mi dává naději, protože lidé nejsou čistě sobečtí.

Většina lidí touží překonat malost a stát se součástí něčeho většího. A to vysvětluje mimořádný ohlas této prosté metafory, vyjevené před téměř 400 lety: "Žádný člověk není ostrovem sám o sobě. Každý člověk je kusem kontinentu, částí celku."

Mám pro vás otázku: Jste nábožní? Prosím, zvedněte ruku, pokud se považujete za nábožného člověka. Řekl bych, že asi tři nebo čtyři procenta. Netušil jsem, že na TED konferenci je tolik věřících. (Smích) Dobře, další otázka: Považujete se za duchovní bytost z jakéhokoliv hlediska? Zvedněte ruku. Dobře, to je většina.

Moje dnešní přednáška je o hlavním důvodu nebo o jednom z hlavních důvodů, proč se většina lidí považuje z nějakého hlediska za duchovní. Budu dnes mluvit o sebetranscendenci. Základní pravdou o lidství je, že občas jako by se Já rozplynulo. A když k tomu dojde, je to extatický pocit a saháme po metaforách stoupání pro vysvětlení těchto pocitů. Říkáme, že jsme povzneseni nebo pozvednuti.

Je těžké uvažovat o čemkoliv takto abstraktním bez dobré hmatatelné metafory. Dnes tedy nabízím tuto metaforu: Představte si mysl jako dům s mnoha místnostmi, z nichž většina je nám důvěrně známá. Ale někdy se jakoby zničehonic objeví dveře, které vedou ke schodišti. Vystoupáme po schodišti a zažijeme stav změněného vědomí.

V roce 1902 psal velký americký psycholog William James o mnoha druzích náboženských zážitků. Sbíral všemožné případové studie. Citoval slova nejrůznějších lidí, kteří zažili různé druhy těchto zkušeností. Jednou z nejvíce vzrušujících je pro mne, když se tento mladý muž, Stephen Bradley, domněle v roce 1820 setkal s Ježíšem . A Bradley o tom řekl tohle:

(Hudba)

Myslel jsem, že v pokoji vidím asi na vteřinu spasitele v lidské podobě, s roztaženýma rukama, a zdálo se mi, že mi říká: "Pojď." Druhý den jsem se třásl radostí. Moje štěstí bylo tak velké, že jsem řekl, že chci umřít. V tomto světě nebylo místa pro mé pocity. Předtím jsem byl velmi sobecký a arogantní. Ale teď jsem toužil po blahu celého lidstva a dokázal jsem s pohnutým srdcem odpustit svým nejhorším nepřátelům.

JH: Všimněte si, jak Bradleyho malicherné moralistické já prostě zemře na cestě po schodišti. A na tomto vyšším stupni se stane milujícím a odpouštějícím. Mnohá světová náboženství našla mnoho způsobů, jak pomoci lidem stoupat po schodišti. Některá umlčují Já pomocí meditace. Jiná používají psychedelické drogy. Tento aztécký svitek z 16. století zobrazuje muže, který se chystá sníst houbu s psilocybinem a ve stejné chvíli je vymrštěn do schodů bohem. Jiná používají tanec, otáčení a kroužení k povzbuzení sebetranscendence. Ale abyste prošli schodištěm, nepotřebujete náboženství. Mnozí lidé nalézají sebetranscendenci v přírodě. Jiní překonávají své Já na technopárty.

Ale nejpodivnějším místem ze všech je válka. Tolik knih říká o válce to stejné, že nic nespojuje lidi tak jako válka. A toto jejich spojení otevírá prostor pro výjimečné sebetranscendentní zážitky. Pustím vám výňatek z této knihy od Glenna Graye. Za II. světové války byl Gray vojákem v americké armádě. A po válce vyslechl mnoho dalších vojáků a psal o zkušenostech mužů v bitvě. V tomto klíčovém úryvku v podstatě popisuje naše schodiště.

(Video) Glenn Gray: Mnoho veteránů přiznává, že zážitek společného úsilí v boji byl vrcholem jejich života. "Já" nepozorovaně přechází v "my", "moje" se stává "naším" a osobní víra ztrácí svůj hlavní význam. Věřím, že díky ničemu menšímu než záruce nesmrtelnosti je v těchto chvílích tak poměrně snadné sebeobětování. Možná padnu, ale nezemřu, protože to skutečné ve mně pokračuje a žije v kamarádech, pro které jsem se vzdal života.

JH: Pro všechny tyto případy je společné, že Já jakoby zřídne nebo se rozplyne a je to vskutku skvělý pocit, svým způsobem úplně jiný než vše, co běžně cítíme. Je to jaksi povznášející pocit. Myšlenka, že stoupáme, byla jádrem spisu velkého francouzského sociologa Émile Durkheima. Durkheim nás dokonce nazval Homo duplex, dvoustupňový člověk. Nižší stupeň nazval stupněm profánním. Profánní je opakem posvátného. Znamená to všední nebo obyčejný. A v našich všedních životech existujeme jako jednotlivci. Chceme uspokojit své osobní tužby. Sledujeme své vlastní cíle. Ale občas se stane něco, co spustí fázovou změnu. Jedinci se spojí do kolektivu, hnutí či národa, které jsou mnohem víc než součet jejich částí.

Durkheim tuto úroveň nazval stupeň posvátného, protože věřil, že úlohou náboženství je spojit lidi do skupiny, do mravního společenství. Durkheim věřil, že vše, co nás spojuje, přejímá posvátnou kvalitu. A jakmile se lidé spojí kolem nějakého posvátného předmětu nebo hodnoty, začnou pracovat jako kolektiv a bojovat k její obraně. Durkheim napsal o souboru silných sdílených emocí, které uskutečňují tento zázrak E pluribus unum (Z mnohých jeden), vytvoření skupiny z jednotlivců. Vzpomeňte si na sdílené štěstí v Británii v den, kdy skončila II. světová válka. Vzpomeňte si na sdílený hněv na Tahrírském náměstí (Káhira), které srazilo diktátora. A vzpomeňte si na sdílený zármutek ve Spojených státech, který jsme všichni cítili, který nás všechny spojil po 11. září.

Rád bych to teď shrnul. Tvrdím, že schopnost sebetranscendence je základní částí lidství. Nabízím metaforu schodiště v mysli. Říkám, že jsme Homo duplex a toto schodiště nás vede z profánní úrovně na úroveň posvátného. Když stoupáme po schodišti, vlastní zájmy mizí, stáváme se mnohem méně zištnými, a máme pocit, že jsme lepší, vznešenější a jakoby povzneseni.

Takže otázka za milion pro společenské vědce jako já: Je toto schodiště rysem našeho evolučního designu? Je výsledkem přirozeného výběru, podobně jako ruce? Nebo je to chyba, vada v systému -- tahleta náboženskost je jenom něco, k čemu dojde, když se dráty v mozku zkratují -- Jill měla mrtvici a měla náboženský zážitek, je to jenom chyba?

Mnoho vědců, kteří se zabývají náboženstvím, má tento názor. Například Noví Ateisté tvrdí, že náboženství je souborem memů, jakýchsi parazitických memů, které se nám dostanou do mysli a přimějí nás dělat nejrůznější náboženské šílenosti, sebezničující věci, třeba sebevražedné atentáty. A konečně, jak by pro nás mohlo být dobré pozbýt sami sebe? Jak by mohlo být adaptivní pro jakýkoliv organismus překonat vlastní zájmy? Ukážu vám to.

V "Původu člověka" napsal Charles Darwin mnohé o evoluci morálky -- odkud přišla, proč ji máme. Darwin si všiml, že mnoho z našich předností má pro nás samotné velmi malé uplatnění, ale je velice užitečné pro naše skupiny. Popsal scénář kdy mezi dvěma kmeny primitivních lidí dojde ke kontaktu a konkureci. Řekl: "Pokud by jeden kmen obsahoval velký počet odvážných, soucitných a věrných členů, kteří jsou vždy připraveni pomáhat a bránit ostatní, tento kmen by byl úspěšnější a porazil by ten druhý." Dále řekl, že "Sobečtí a svárliví lidé nebudou držet pohromadě a bez soudržnosti se ničeho nedosáhne." Jinými slovy Charles Darwin věřil ve skupinový výběr.

Tato myšlenka byla posledních 40 let velice kontroverzní, ale letos ji čeká velký návrat, především poté, co v dubnu vyjde kniha E. O. Wilsona, která velmi dobře zdůvodní, že my a některé další druhy jsme výsledkem skupinového výběru. Ale je třeba si to představit jako víceúrovňový výběr.

Představte si ho takto: Dochází ke kompetici uvnitř skupin a mezi skupinami. Zde máme skupinu chlapů v univerzitním mužstvu. Uvnitř tohoto mužstva probíhá soupeření. Chlapi soupeří mezi sebou. Nejpomalejší a nejslabší veslaři budou z mužstva odstraněni. A jenom několik z nich bude ve sportu pokračovat. Možná, že jeden z nich se dostane na Olympiádu. Takže uvnitř mužstva se jejich zájmy staví proti sobě navzájem. A občas by bylo výhodné pro někoho z nich pokusit se sabotovat ostatní. Možná pomluví svého hlavního soka před trenérem. Ale zatímco tato soutěž probíhá v rámci člunu, jiná soutěž probíhá mezi čluny. A jakmile tyto chlápky posadíte do lodi, která soutěží s jinou lodí, nemají na vybranou a musejí spolupracovat, protože jsou na jedné lodi. Vyhrát můžou jedině tehdy, když budou táhnout za jeden provaz. Možná to zní otřepaně, ale jsou to hluboké evoluční pravdy.

Hlavním argumentem proti skupinové selekci bylo vždycky to, že by samozřejmě bylo pěkné mít skupinu spolupracujících, ale jakmile máte skupinu spolupracujících, převáží v ní příživníci, jedinci, kteří zneužívají těžkou práci ostatních. Rád bych vám to předvedl. Mějme skupinu malých organismů -- třeba bakterií nebo křečků; na tom nezáleží -- a předpokládejme, že se v této malé skupině vyvinula spolupráce. Skvělé. Pasou se, navzájem se brání, pracují společně, tvoří blahobyt. A jak uvidíte na této simulaci, když interagují, získávají body, rostou, a když zdvojnásobí svou velikost, uvidíte, že se rozdělí, tím se rozmnožují a populace roste.

Ale předpokládejme, že pak jeden z nich zmutuje. Dojde k mutaci v genu a jeden z nich zmutuje tak, že se řídí sobeckou strategií. Zneužívá druhé. Takže když zelený interaguje s modrým, uvidíte, že zelený se zvětší a modrý se zmenší. A takto to bude probíhat. Začneme s jediným zeleným, který když interaguje, získává bohatství nebo body nebo potravu. A zakrátko mají spolupracující utrum. Příživníci převládli. Jestliže skupina nedokáže vyřešit problém příživníků, nemůže sklízet výhody spolupráce a skupinová selekce nemůže začít.

Ale k problému příživníků existují řešení. Není to tak těžký problém. Ve skutečnosti ho příroda mnohokrát vyřešila. A nejoblíbenějším řešením přírody je dát všechny na jednu loď. Například proč má mitochondrie v každé buňce své vlastní DNA, úplně oddělené od DNA jádra? Protože to bývaly samostatné volně žijící bakterie, které se spojily a stal se z nich superorganismus. Ať tak či onak -- možná jedna spolkla druhou; nikdy to nebude jisté -- ale jakmile měly kolem sebe membránu, všechny byly ve stejné membráně. Veškerá dělba práce tvořící blahobyt, veškerá velkolepost tvořená spoluprací zůstává uzavřená v membráně.. a máme superorganismus.

Teď pusťme simulaci znovu a dejme jeden z těchto superorganismů do populace příživníků, odpadlíků, podvodníků a podívejme se, co se stane. Superorganismus si může jednoduše vzít, co chce. Je tak velký a mocný a zdatný, že může brát zdroje od zelených, od odpadlíků, podvodníků. A dost brzo se celá populace skládá z těchto nových superorganismů. Ukázal jsem vám to, čemu se někdy říká hlavní přechod v dějinách evoluce. Darwinovy zákony se nemění, ale na hřišti se objevil nový druh hráče a věci začínají vypadat úplně jinak.

Tento přechod nebyl jednorázovým rozmarem přírody, ke kterému došlo jen u nějakých bakterií. Stalo se to znovu před zhruba 120 až 140 miliony let, když několik samotářských vos začalo vytvářet malá jednoduchá primitivní hnízda či roje. Jakmile bylo několik vos společně ve stejném hnízdě, neměly na vybranou a musely spolupracovat, protože zanedlouho začaly soupeřit s dalšími hnízdy. A nejsoudržnější hnízda vyhrála, jak řekl Darwin.

Tyto rané vosy daly vzejít včelám a mravencům, kteří pokryli svět a změnili biosféru. A stalo se to znovu, ještě působivěji, během posledního půl milionu let, když se z našich vlastních předků staly kulturní bytosti, dali se dohromady u krbu či táboráku, rozdělili si práci, začali si malovat těla, začali mluvit vlastními dialekty, a nakonec uctívat své vlastní bohy. Jakmile byli v jednom kmeni, mohli výhody spolupráce udržet uvnitř. A uvolnili tak nejmocnější sílu, která je na této planetě známa, což je lidská spolupráce -- síla tvoření a ničení.

Lidské skupiny samozřejmě nejsou zdaleka tak soudržné jako včelí úly. Lidské skupiny možná na krátkou chvíli úly připomínají, ale mají sklon se rozpadat. Nejsme tak uzavření do spolupráce jako včely a mravenci. Ve skutečnosti, jak jsme viděli na mnoha vzpourách arabského jara, tyto rozkoly často probíhají na náboženských tématech. Nicméně když se lidé setkají a vstoupí všichni do stejného hnutí, můžou pohnout horami.

Podívejte se na lidi na těchto fotkách. Myslíte, že sledují své osobní zájmy? Nebo sledují společný zájem, který vyžaduje, aby pozbyli sami sebe a jednoduše se stali částí celku?

Tak to byla moje přednáška, pronesená obvyklým TED způsobem. A teď bych rád zopakoval celou přednášku během tří minut poněkud mnohotvárněji.

(Hudba)

(Video): My lidé máme mnoho druhů náboženských zážitků, jak vysvětlil William James. Nejobvyklejším je výstup po tajném schodišti a pozbytí sama sebe. Schodiště nás dovede ze zkušenosti života profánního či všedního vzhůru ke zkušenosti života posvátného či hluboce propojeného. Jsme Homo duplex, jak vyložil Durkheim. A Homo duplex jsme proto, že jsme se vyvinuli víceúrovňovou selekcí, jak vyložil Darwin. Nejsem si jistý, jestli je schodiště přizpůsobením, nebo spíše mutací, ale pokud je přizpůsobením, pak jsou důsledky pronikavé. Jestliže je to adaptace, pak jsme se vyvinuli jako náboženští.

Nemyslím tím, že jsme se vyvinuli, abychom vstoupili do obrovských organizovaných náboženství. Ta se objevila příliš nedávno. Spíš jsme se vyvinuli, abychom viděli posvátnost všude kolem sebe, spojili se s ostatními do kolektivů a obklopili posvátné předměty, lidi a myšlenky. Proto je politika tak kmenová. Politika je zčásti profánní, zčásti jde o vlastní zájmy, ale v politice jde i o posvátnost. Jde o to spojit se s ostatními k prosazení morálních idejí. Je to věčném boji dobra a zla kdy všichni věříme, že jsme v tom dobrém družstvu.

A co je nejdůležitější, pokud je schodiště skutečné, vysvětluje to trvalý spodní proud nespokojenosti v moderním životě. Protože lidské bytosti jsou do určité míry úlové bytosti jako včely. Jsme včely. Z úlu jsme unikli během osvícenství. Zbořili jsme staré instituce a přinesli svobodu utlačovaným. Rozpoutali jsme tvořivost, která změnila Zemi, a vytvořili ohromné bohatství a pohodlí.

Dnes poletujeme jako jednotlivé včely jásající nad svobodou. Ale občas se ptáme sami sebe: Je to všechno? Co mám dělat se životem? Co chybí? Chybí to, že jsme Homo duplex, ale moderní světská společnost byla postavena tak, aby uspokojila naše nižší, profánní já. Na této nižší úrovni je to velmi pohodlné. Pojď, posaď se v mém domácím zábavním středisku.

Velkou výzvou moderního života je najít schodiště ve všem tom nepořádku a pak udělat něco dobrého a ušlechtilého, jakmile vylezete až nahoru. Tuto touhu vidím u svých studentů na Virginské univerzitě. Všichni chtějí najít dobrou věc nebo povolání, do nichž by se mohli vrhnout. Všichni hledají své schodiště. A to mi dává naději, protože lidé nejsou čistě sobečtí.

JH: Děkuji vám.

(Potlesk)

Top Desktop version