Fatální vir přenášejí šílené a přemnožené veverky !

Aktualizováno 25. 7. 2012 21:00 Napsal Mik Inuru

Není nic krásnějšího, než sledovat tisíce veverek, jak překonávají širokou řeku. Jejich vztyčené ocásky se podobají plachtám, napsal sibiřský badatel Middendorf. Méně romantický byl spisovatel Rubakin, když koncem 19.století popisoval desetitisíce veverek, které z tajgy vpadly do městečka Nižnij Tagil na Urale a kde bez jakékoliv bázně se shromažďovali mezi lidmi a psy, kteří je hromadně zabíjeli. Ulice byly plné krve celé tři dny, než se veverky obrátily na další pochod směrem k řece Čusovaja, kde prudký proud dokonal zkázu. O pár dní se zjistilo, že veverky, které prošly tímto městem, byly jen nepatrnou části hlavního voje, který prošel o deset kilometrů dál. Tady se počty podle očitých svědků, pohybovaly už v statisících.

Ale nedejme se mýlit, že takové exodusy se konaly jen v široširých tajgách. Skoro ve stejnou dobu se podobná událost stala v několika městech na pobřeží Baltu, kde stovky “šťastných” veverek okupovaly několik dní parky, lezlo po střechách domů nebo se proháněly po hřbitovech. V roce 1904 podobných způsobem vnikly veverky do některých části německého Württenberska a o tři roky později se objevily v mohutných houfech v pohoří Harz.

Zvláštní druh chování není ještě zdaleka prostudované, ale vzhledem k tomu, že zvířata se chovaly ve všech případech jako zdrogované, se zdá, že nehledají spásu, ale záhubu. Jakoby by byli postiženi nějakým fatálním virem sebedestrukce, kdy klasický pud sebezáchovy je úplně potlačený a do popředí se dostává hlas po společné sebevraždě.
Podle zkušeností etologů a sociologů se jeví pravděpodobné, že v určitých okamžicích je davová psychóza tou jedinou prioritou, kterou se nějaký živoucí druh řídí. Ono totiž podobné případy se pozorovaly nejen u známých lumíků na Sibiři, ale také u polodivokých krav na argentinských pampách, které se při přemnožení z ničeho nic vrhli po stovkách do rozbouřené řeky Paraná. Ústím řeky Amazonky se dokonce jednoho dne prohnalo několik set poblázněných krokodýlů, kteří bez známky neklidu vpluli na otevřené moře, kde samozřejmě ve slané vodě do jednoho zahynuli.

Možná se vám zdá, že k takovému chování vede nedostatek potravy a málo životního prostoru. Samozřejmě, určitě to budou jedny z hlavních příčin, nicméně zcela jistě ne jediné. Podle toho, co víme, existují vnější a vnitřní faktory, které mají vliv na velikost jakékoliv populace.
Ty vnější jsou dány teplotou a vlhkostí prostředí, počtem přirozených nepřátel apod. Ty vnitřní jsou charakterizovány schopností sehnat potravu, snahou udržet teritorium a sociální postavení. Jinými slovy s čím větším přemnožením narůstá vnitrodruhová soutěživost a ta vyvolává, jak známo stres, který se dá fyziologicky definovat. Můžeme u takových stresovaných jedinců sledovat zvýšenou aktivitu hypofýzy i nadledvinek tak dlouho, až dojde k vyčerpání. Pak dochází k omezení růstu, ke snížení pohlavní dráždivosti až k neschopnosti se rozmnožovat. Hladina krevního cukru se snižuje, nastávají křeče a šokové stavy. Pokud se najednou zhorší podnebí nastává velmi zásadní redukce populace, ať už vlivem klimatických podmínek nebo právě tou náhlou nepochopitelnou sebedestrukcí.

A tak mě napadají jisté souvislosti, když koukám na tabulku populačních odhadů obyvatel naší planety, kterou zveřejnil podle údajů OSN francouzský deník Aujourd´hui.
A není to nezajímavé. Koncem 60.let nás bylo na Zemi 3,5 miliardy, v roce 2010 asi 7 miliard a v roce 2075 se odhaduje, že nás bude 11 miliard, ale pouze za předpokladu, že budeme přemýšlet mozkem stejně často, jak používáme své pohlavní orgány. Jinak nás může být i 50 miliard. Prý.
Ale hned na druhé straně, zmíněného deníku jsem objevil mnohem obsáhlejší článek, popisující tragédii vymírající Francie a vyzývající Francouze k plození, stejně jako v Česku, Německu a kdoví, kde ještě. Jaký paradox v jedněch novinách.

Schizofrenie lidského myšlení spočívá v podceňování událostí, které se člověka v danou dobu přímo netýkají.
Teprve silný nedostatek, který je v protikladu s dlouhodobějším stavem, vyburcuje jedince i společnost k aktivitě za obnovu k normálu nebo k vytvoření lepšího stavu. Abychom nemuseli čekat na katastrofální jevy v našem životě, musíme zlepšit kolektivní paměť. Kdyby ta fungovala jako vystražný element v našem chování, dávno by nebyly války a podobné exesy. To ovšem znamená přiznat ve společnosti všeobecné vzdělávání maximalní prioritu.

Destrukce vrozené schopnosti myšlení během života u většiny jedinců a tím hloupnutí lidí oproti době studia je důsledek podceňovaní právě tohoto kolektivního chování. Nestačí se jen vzdělávat ve škole do 25 let. Intezivně vzdělávat se musí člověk celý život. A to musí platit ne pro jednu pětinu, ale pro naprostou většinu populace. Jinak i nám hrozí jev, který známe u přemnožených veverek.