Myslím, že je nutné vždy si klást otázky, které často nesouvisí s tématem.
Proč se najednou po nepokojích v Londýně tak halasně bojuje za přítomnost tv kamer nabritských soudech? Určitě to není pro transparentnější demokracii. Stejně tak, proč se snaží NATO tak neúnavně zabít Kaddafiho a celou jeho rodinu. Určitě to nebude proto, že Kaddafi vytáhl Libyi na pomyslném žebříčku životní úrovně v Africe až na v vrchol nebo, že udržoval svůj režim pomocí armády, když se někomu nelíbilo jeho vládnutí.

Nedělám si iluze o Kaddafiho morálce a lidskosti, nicméně v Libyii se žilo relativně dobře, což skončilo na dlouhá desetiletí. Odpověď na dění v Libyi je vcelku jasná? Kontrola nad těžbou ropy, to v první řadě a v druhé značná destabilizace severní Afriky. Nebyl to náhodou Kaddafi, který volal po společné africké koalici a měně?
Stabilnější Afrika a ekonomika jako proti pól euroamerické politice je pro západní politiky velká hrozba. Zvláště, když uvážíme stále živé koloniální tendence Britů, Francouzů a dalších, jenž ovlivňují politické myšlení a s kterými se stále dobře argumentuje. Zvláště Britové, u kterých je konzervatismus v myšlení stále důležitý. Navíc Kaddáfiho přátelské vztahy s Venezuelou, Kubou, Nikaraguou, nepříjemně narušovaly obraz zahraniční politiky USA a byly rozhodně trnem v oku celému rodu Saudů, který účinně likviduje jakékoliv prodemokratické formy na arabských územích. A pak je tady ještě jedna nepříjemná věc pro západní politiku, které by bylo dobře se zbavit.

Článek v Guardian tvrdí (05.09.2011): Británie patrně v minulosti spolupracovala s Kaddáfího režimem při únosech a mučení osob podezřelých z islámského radikalismu. Vyplývá to z dokumentů nalezených v úřadě někdejšího šéfa libyjských zpravodajských služeb Músy Kúsy. O pravdivosti těchto tvrzení svědčí, že britský premiér David Cameron požaduje, aby navrhované parlamentní vyšetřování britského podílu na "protiteroristických" aktivitách (Gibson inquiry) zahrnulo také prošetření této kauzy, které by mělo ukázat, do jaké míry britské tajné služby sdílely informace s libyjskými protějšky.

Bývalý (opoziční) labouristický ministr zahraničí Jack Straw tvrdí, že tento vývoj událostí vítá, ale tvrdí, že nikdy nespustil žádný tajný program únosů nebo mučení výzvědnými službami. Podle něj by se vyšetřování mělo zaměřit na obavy, že bezpečnostní služby mohly být zapojeny do operací bez jeho vědomí a souhlasu.
Dokumenty ukazující na spojení mezi tajnými službami obou zemí byly nalezeny v úřadě Músy Kúsy, který byl v minulosti šéfem Kaddáfího bezpečnostních služeb. Během probíhajícího konfliktu, už jako ministr zahraničí, uprchl do Tuniska a odsud do Británie.

Otázka: Proč Cameron se snaží tento problém vyřešit, když logicky vzato jde proti jeho současné politice a zcela jistě o tomto problému už dávno ví?
Odpověď můžeme najít i na Blistech: "Mezinárodní organizace na ochranu lidských práv už řadu let dokumentují případy podobné spolupráce západních států s opresívními režimy. V případě únosů a mučení podezřelých je doložena například také spolupráce s Alžírskem, Jordánskem nebo Sýrií. Kúsovy dokumenty tedy nepředstavují nic řádově nového, ale spíše skýtají vítanou šanci nakydat špínu na britskou opozici právě v okamžiku, kdy nynější britská vláda v Libyi aktivně vojensky i finančně podporuje aktivity, jež si s únosy a mučením prováděnými Kaddáfího režimem rozhodně v ničem nezadají..."

Další problém. Libye byla jedinou zemí v severní Africe, která nebyla podřízena Africom nebo Centcom nebo nějakému z bezpočtu „partnerství“ NATO. Dalšími na NATO nenapojenými africkými zeměmi jsou Eritrea, Arabská demokratická republika Sawahiri, Súdán a Zimbabwe.

Docházíme tak jednoduše k zjištění, proč byl Kaddáfi pro západ nebezpečný.
Jsou to především prodemokratické nálady v celé severní Africe nevyhovující Saudské Arábii ani USA, ne zcela loajální nejbohatší Libye a z toho vyplývající obavy o větší destabilizaci afrického regionu a přístup k ropným zdrojům byly hlavní spouštědla státních konspirací z následkem války a genocidy v celé severní Africe a v Libyi. Ale ještě trochu historie. V roce 1997 byla Libye vyškrtnuta z amerického seznamu území podporující terorismus. Kaddafí byl přijat nejvyššími představiteli USA, Británie, Francie, Itálie.

Jako důvěru v tyto mocnosti, nechal uložit do bank v těchto zemích miliardy dolarů a tuny zlata. Dnes jsou použity na rekonstrukci loutkové vlády Libye, na náklady, které měly s válkou USA a státy NATO. Zdá se, že tento vskutku dlouhodobě konstruovaný plán sahá už do období před rokem 1996 a vycházel z celosvětových změn, tak politiky na středním východě a severní Africe. Kaddáfí to dnes sakramentsky cítí. A pokud přežije, bude to mít dalekosáhlé důsledky. A tady je jedna z posledních odpověďí. Strach politiků o následky z válečné politiky a tím o svá postavení. Pardon, samozřejmě jde v prvé řadě o bezpečnostní strategii vůči terorismu a šíření demokratických principů ve světě. Přece jenom existuje cosi jako demokracie, kde negeativní reakce veřejnosti je vždy při volbách nepříjemná a vyžaduje mnoho financí
na jejich správné vyřešení.

Mimochodem, pokud do kouta zatlačený Kaddáfí začne používat teroristické prostředky jako odpověď na vojenskou invazi, pak věřím, že se na západě najde okamžitě řešení jak toho využít v dalším potlačení občanských svobod v Evropě nebo Americe.
Politika není totiž nic jiného, než klasická public relations. Nepříjemné události je třeba správně popsat a analyzovat a využít ve prospěch svých dlouhodobě definovaných vizí, ať už jsou jakékoliv.