Dan Ariely: Střet zájmů na poli vědy
Aktualizováno 21. 4. 2012 23:11 Napsal redakce
Psycholog Dan Ariely vypráví v této krátké prezentaci dva osobní příběhy, které odhalují střet zájmů na poli vědy. Příběh o tom, jak hon za informacemi a výsledky může být ovlivněn, ať už úmyslně nebo ne, krátkodobými cíly jednotlivců. Dan nám připomíná, abychom při hledání odpovědí na velké otázky nezapomínali na to, že jsme stále jenom lidé.Dlouhou dobu jsem strávil v nemocnici. A jen pár let po tom, co mě pustili, jsem se tam zase vrátil a vedoucí oddělení popálenin byl hrozně šťastný, když mě uviděl -- a říkal: "Dane, mám pro vás úžasnou novou metodu léčení." Byl jsem z toho nadšený. Šel jsem s ním tedy do jeho kanceláře. Tam mi začal vysvětlovat, že když se holím, mám na levé tváři, kde mi rostou vousy, malé černé tečky, ale na pravé tváři, která byla popálená, nemám žádné vousy a toto vytváří velmi viditelný rozdíl. A co byla ta úžasná nová metoda, kterou měl? Chtěl mi vytetovat na pravou tvář malé černé tečky a tímto ten rozdíl srovnat.
Znělo to zajímavě. Požádal mě, abych se šel oholit. Musím vám říci, že tohle holení bylo strašně divné, protože jsem nad tím přemýšlel a došlo mi, že to, jak se oholím dnes, bude muset být způsob, jak se budu holit do konce života -- protože budu muset zachovat stejný styl. Když jsem se vrátil do ordinace, nebyl jsem si tím úplně jistý. Zeptal jsem se: "Můžu vidět nějaké důkazy této metody?" Tak mi ukázal pár obrázků s tvářemi, které mají malé černé tečky -- nic moc informativního. Zeptal jsem se taky: "Co se stane, až zestárnu a mé vousy začnou šedivět? Co bude potom?" "Toho se nemusíte bát," řekl. "Máme lasery, prostě vám ty tečky vybělíme." Ale stále jsem měl otázky, tak jsem řekl: "Víte co, já do toho nejdu."
Načež přišlo něco, díky čemu jsem cítil snad největší vinu ve svém životě. Pamatujte, že jsem Žid, takže to už něco znamená. (Smích) Zeptal se mě: "Dane, co je s vámi špatně? Vás baví vypadat takhle rozdílně? Máte z toho snad nějaké zvrácené potěšení? Litují vás snad ženy a vy s nimi máte díky tomu sex?" Nic z toho nebyla pravda. Ale tohle vše pro mě bylo velkým překvapením, protože jsem prošel mnohým léčením -- a spoustu z nich jsem se rozhodl odmítnout -- ale nikdy jsem nebyl vystaven takové vině jako tehdy. Ale stejně jsem se rozhodl tuto léčbu nepodstoupit. A šel jsem za zástupcem toho doktora a zeptal se, o co vlastně šlo. Proč ten vytvořený pocit, že jsem z něčeho vinen? A ten zástupce mi vysvětlil, že ten doktor už tuhle metodu vyzkoušel na 2 pacientech a já jsem měl být jeho třetím, kvůli výzkumu, který o tom psal.
(Smích)
Asi vás napadne, že ten doktor je blbec. Ano, vypadá to tak. Ale dovolte mi ukázat vám jiný úhel pohledu na ten samý příběh. Před pár lety jsem byl uprostřed svého vlastního výzkumu. A normálně když děláte výzkum, tak doufáte, že jedna skupina se bude chovat jinak než ta druhá. Takže jsme měli skupinu, u které jsem doufal ve velmi dobré výsledky, a měli jsme jinou skupinu, u které jsem si myslel, že budou hodně slabí. A když jsme dostali výsledky, tak to dopadlo asi takhle -- byl jsem z nich nadšený -- až na jednoho člověka. Ve skupině, která měla mít výsledky velmi dobré, byl jeden člověk, který měl výsledky naprosto hrozné. A celý výsledek výzkumu tím stáhl dolů a zmírnil statistický rozdíl mezi oběma skupinami.
Tak jsem se na tohoto člověka podíval "zblízka". Byl asi o 20 let starší než všichni ostatní ve skupině. A pamatoval jsem si jednoho starého a opilého chlápka, který přišel jednoho dne do laboratoře pro lehce získané peníze. A tohle byl ten chlápek. "Skvěle!" pomyslel jsem si. "Prostě ho vyhodíme. Kdo by kdy zahrnul opilého chlápka do výzkumu?"
Ale o pár dní později jsme nad tím přemýšleli s mými studenty a říkali jsme si: "Co by asi mohlo být jinak, kdyby tenhle chlápek nebyl v takovém stavu? Co by se asi stalo, kdyby byl v té druhé skupině? Vyhodili bychom ho taky pryč?" Nejspíše bychom se nad ničím ani nepozastavovali, a kdyby ano, nejspíše bychom řekli: "Super! Takhle chytrý chlápek a takové nízké výsledky," protože by jenom stáhl výsledek té skupiny níže a tím nám nabídl ještě větší statistický rozdíl, než bychom měli. Takže jsme se rozhodli toho chlápka nevyhodit a vrátit se zpět k výzkumu.
Ale faktem je, že tyto příběhy a spousty dalších pokusů, které jsme zatím udělali na střet zájmů, vlastně ukazují dva hlavní body důležité pro mě. Tím prvním je, že v životě se střetneme se spoustou lidí, kteří, ať už tak či jinak, se budou pokoušet potetovat naše tváře. Mají totiž nějaký svůj cíl či odměnu a ta jim zaslepí zrak a pak nám dají radu, která je naprosto zkreslená jejich zájmem. A jsem si jistý, že každý z nás tohle pozná a uvědomí si to. Možná že to nepoznáme pokaždé, ale časem nám dojde, že se to stalo.
Mnohem náročnější však je poznat, že občas my sami jsme zaslepení vlastními cíly. A to je mnohem, mnohem náročnější věc, na kterou bychom vždy měli myslet. Protože nevidíme, jak střet zájmů ovlivňuje nás samotné. Když jsem dělal všechny své pokusy, v mém chápání jsem pomáhal vědě. Upravoval jsem špatná data, abych získal skutečně viditelný výsledek. Nedělal jsem nic špatného. V mém chápání jsem byl vlastně rytířem, který se snaží pomoci vědě v pokroku. Ale tohle nebyl ten případ. Ve skutečnosti jsem se spoustou dobrých záměrů manipuloval s procesy. A myslím si, že skutečná výzva je pro nás uvědomit si, kde jsou ty momenty v našich životech, kdy nás ovlivnil náš vlastní střet zájmů, a snažit se nevěřit vlastní intuici, ale dělat věci, které nás budou chránit před podobným chováním, protože jím můžeme vytvořit mnoho dalších nemilých věcí.
Chci vám na závěr dát jednu pozitivní myšlenku. Teda, tohle všechno je docela depresivní, že -- lidé jednají ve střetu zájmů, my to nepoznáme, a tak dále. Ten kladný pohled na celou věc je podle mě, že když pochopíme, že děláme něco špatně, když pochopíme komplexně to, proč jsme chybovali a kde jsme chybovali, můžeme se vlastně pokusit své chyby napravit. A tohle je podle mě ta naděje, kterou máme. Děkuji vám.
(Potlesk)